MOJE KRIZE... 

V době, kdy u mě myšlenka absolvování horských výzev vzniká, prodělávám jakousi běžeckou krizi... Ani ne tak fyzickou (jarní sezóna se nám s Lexem povedla) ale spíš psychickou. Těžko to popsat, ale radost z běhu samotného se mi nějak vytrácí... Neustále se honím za každou sprinterskou vteřinou, ze závodu si v rychlosti nemapatuju nic, začínám cítit tlak na výsledky z mého okolí, užívám si to ještě vůbec??? Chce to změnu, zážitky, emoce... 

PLÁN MÁM... SAMOTNÉ SE MI ALE NECHCE. JAKUBE???

JÁ: Zlato, musíme trénovat kopce... JAKUB: No jo, ale donutit se... 

JÁ: Tak budeme běhat horské výzvy (HV), jo? JAKUB: Hm, super... :-D

Takto u nás probíhají normální diskuze o sobotních večerech... Tonoucí se stébla chytá a já se chytám příležitost, takže jsem nás přihlásila... Přihlásila jsem sprintery, kteří do té doby neběželi se psy v tahu delší trasu než 6km, na 13,5km dlouhý horský závod. No co, trénovat potřebujeme a když se jinak nedonutíme... Do delších kopců se nám nechce. Se závodem ale přichází spousta otázek - co když nebudeme moct? co když nebudou moct psi? celou vzdálenost v kuse neutáhnou... Přežili jsme, zážitky máme. To je to, o co mi šlo. :-)  

3, 2, 1, GO!

ZÁŽITKY, 

BĚŽÍM SI PRO VÁS! 

Nekonečné stoupání k občerstvovačce... 

První 2 kilometry po startu slibují jen mírné stoupání. Poté se ale trať výrazně zvedá a my šplháme po příkrém chodníčku z kořenů a kamenů na 4,5km vzdálenou občerstvovací stanici. Jsou to také přírodní schody... Zde si taky uslimejšíme nejpomalejší kilometr závodu - cca 12minut. I ti rychlejší raději jdou než běží (výsledná rychlost je totiž srovnatelná :-D ). Lex funí vedle mě, je mu teplo. Abych mu nemotala hlavu, připínám ho na obojek. Přece jenom obojek = netahá se a to je přesně to, co Lex dělá. :-D Předcházejí nás lidé, kterým pes drží napnuté vodítko a alespoň trochu pomáhá, dogtrekaři, ne canicrossaři sprinteři, achjo, co tu dělám. Opírám se rukama do stehen, i tak mám ale lýtka v jednom ohni. No co, jsem tu přece abych trénovala kopce. :-D  

Youtuber ze mě asi nebude... Na závod chci mít památku, tak z posledního dechu natáčím video... 

Haló, chlapi, uděláte mi, prosím, fotku??? 

Konečně se vyškrábeme na vrchol Velkého Javorníku. Otevírají se za námi překrásná panorama Beskyd. Vidím 2 nezpoceně vypadající týpky a absolutně, bez ostychu mě vlastního, je žádám, zda by mi neudělali fotku. "Já mám v ruce pivo" říká jeden. Pohledem přejedu na druhého: "a já mám v ruce mobil". A JÁ MÁM ZA SEBOU ASI NEJTĚŽŠÍ 4,5KILOMETRY MÉHO ŽIVOTA, HELE, BORCI, MŮŽE MI JEDEN Z VÁS VYFOTIT TU BLBOU FOTKU?! volá hlas v mé hlavě. :-D "Prosím pěkně, mohli byste tedy?" procedím mezi rty a podávám jim upocený telefon. Tadáááá, zase tolik to nebolelo, že?  :-D

Kdopak to vykecává a nesleduje značení? 

Jakub mi po startu s Rimčou utíká během prvních pár set metrů a celý závod ho nepotkám. Doběhnu do cíle a začínám ho hledat... V prostoru cíle není, u stánku nonstop taky ne, ani u auta... Zatím Lexe pořádně vychodím a po 15ti minutách se odněkud vynoří. "To už nikdy nepoběžím... Mám puchýře a navíc jsme zakufrovali! Ještě společně s další partou běžců... Místo 13,5km máme v nohách 17km". No jo, tady to někomu nestačilo, nebo vykecával s Jirkou nebo se mu Beskydy moc líbily. :-D 

Čekáme na vyhlášení... 

Přichází moje nejoblíběnější část závodu - povídání si s přáteli. Seznamujeme se s téměř legendou kategorie dogtreking LONG - Vlastou Vágnerem. Na rozdíl od nás si v horách užil s Zouí přes 60km, na trati byli několik hodin... I Šimon Cipro si bude Beskydy pamatovat. Dal si HALF a přes kolaps téměř u konce se s tratí popasoval perfektně. I oni mají o čem vyprávět. ;-) 

Na videu probíhám v růžovém tílku po pravé straně cesty s Lexuškem v čase 1:26. ;)

Autoři fotografií: Jakub Stryk