Splnil se mi sen... S Lexíčkem jsme se dostali na náš první velký závod, kde budu moci reprezentovat Českou republiku, já s australákem. Jakub proběhne Shenzinku, se kterou se na tento závod cíleně připravoval. A ačkoliv to nešlo vždycky ideálně a několik dní před odjezdem jsme oba chtěli raději vzteky zůstat doma, přes ty všechny útrapy si nakonec zaběháme po 2 dny v polském Lubieszowe na ICF 2018. 

PŘEDSTARTOVNÍ PŘÍPRAVA

No, vzhledem k tomu, že jsme netušili, jaké bude počasí a chtěli si také užít trochu pohodlí, rozhodli jsme se, že vyrazíme s karavanem, což nás zhruba 14 dní před odjezdem stále poměrně dost nervů... Stihne se udělat tažné zařízení na auto? Seženeme vůbec tak velký (spíše tak malý) karavan, abychom se s ním vešli do 3,5tuny? 

SHENZI CHYTÁ ZÁNĚT MOČOVÉHO MĚCHÝŘE... 

Jakoby těch nervů před odjezdem nebylo málo, tak zhruba 14 dní před závodem Shenzi dohárává a začíná hodně učůrávat... Panička, hysterka a veterinární lékařka v jednom se projeví a záhy diagnostikuje zánět močového měchýře... Píšu to Jakubovi do práce a jako odpověď přijde v zápětí: "bude moct v Polsku běžet nebo ne?" Hned na to však Jakub píše, že se kdyžtak nebude dát nic dělat, máme ještě Pipču, kterou jsme připravovali úplně stejně, jako by taky měla běžet... A tak řešíme jak léčit, čím vším léčit, jsme prakticky jako pojizdná bylinkovo-tinkturová lékárna se specializací na pěstování brusinek. :-D

Tak si sedíme s Jakubem zhruba 7 dní před odjezdem doma a Jakub říká: "mám z toho takový nervy, že bych byl raději doma..."  V tuhle chvíli to cítím stejně... 

VLAŽÍME TRÉNINK... 

V týdnu před MS si už nedáváme žádný extra náročný trénink. Co jsme nenatrénovali tak už stejně nedoženeme a navíc určitě nechci, abychom nemohli startovat z důvodu nějakého zranění... Obě naše rodiny jsou nemocné, takže rušíme plánované návštěvy, abychom nic nechytli. ;-)

Zahajovací ceremoniál

Celý závodní víkend začíná pátečním zahajovacím ceremoniálem. Hraje cimbálovka, průvod s vlajkami jde vesnicí. Proběhne pár oficialit, kdo chce zůstává ještě po zahájení na párty. My si jdeme raději odpočinout a vyspat se na další den. 

6.10. První závodní den...

V sobotu máme celé dopoledne čas sledovat bikery a scootery na trati. Já zalehám v  lese v první zatáčce a snažím se vyfotit alespoň pár fotek vypůjčeným objektivem. Jakub zatím pomáhá Vaškovi a Verče smáčet pejsky u startu. První den startuje canicross  jako poslední disciplína, intervalově po 15s na trať dlouhou 4,7km. My jsme si jí v přeechozích dnech proběhli a prošli několikrát, jednou i s pejsky. Známe kritické písčité zatáčky, kopečky nahoru i dolů. Konečně je to ten závod, kde bych já chtěla nechat vše. Jakub to umí, zmáčknout se do posledních sil, ale já mám tendenci se vždy šetřit na něco dalšího. V tomto závodě se prostě ale musím zmáčknout na 200%! Když probíhám startovní rovinkou do lesíka na všechny se řebím, mávám, protože si to prostě maximálně užívám!!! Nakonec dobíháme s Lexem v průměrném tempu 3:30/km, Jakub se Shenzi letí průměrnou rychlostí 2:56/km!!! No a stává se neskutečné!!! 

Já s Lexuškem i Jakub se Shenzi po prvním závodním dni oba uzavíráme první desítku canicrossařů své kategorie!!! 

7.10. Druhý závod. den... 

V neděli startujeme mnohem dříve, cca kolem 11té dopoledne. Vzhledem k předpovědi počasí byla canicrossařům zkrácena trať na 3,4km. Jakub je rád, protože pro Shenzinku to bude lepší, ale pro mě s Lexem to bude naopak horší. Nejsme tak rychlí jako ohaříci, my jsme spíše vytrvalci, takže počítám, že dostaneme na prdelku, ale popereme se s tím jak je nám vlastní. Startujeme ve vlnách po 10ti nejlepších z předchozího dne a tak si oba s Jakubem užíváme atmosféru běžet s těmi nejlepšími z nejlepších. :-)

Pro mě je to něco nezapomenutelného. 9 uštěkaných ohařů a vedle nich stojím já, s chlupatým malým australákem. Tuhle chvíli si snažím zapamatovat. Mám slzičky, už nechci víc, to je to, pro co jsem si do Polska přijela. ;-)

Já s Lexem běžíme průměrkou 3:23/km, 17,7km/hod, což je málo, ale pro nás je to další osobáček! Jsem strašně ráda, že jsme si ho dáváme právě tady, protože prostě není na co čekat. ;-) Jakub se Shenzi běží ještě rychleji než předchozí den - průměrkou 2:51/km, 21km/hod!!! NESKUTEČNÉ! Jsou to borci. :-)

Nejrychlejší běžec - mistr světa Tomáš Jaša běžel tuto kratší trať průměrnou rychlostí 2:33/km, 23,5km/hod! Mám dojem, že jemu se Zulu bych nestíhala ani na kole. :-D

Je skoro až neskutečné, že v první desítce startujících canicrossařů bylo včetně Jakuba 5 Čechů! Máme tu prostě perfektní běžce. :-)

Štafety

Na konec závodního dne se ještě stáváme součástí canicrossových štafet. První běží muži. Jakub je součástí "Ačkové" štafety, protože mu Pavlik Červenka pouští své místo ze zdravotních důvodů. Jakub štafetu rozbíhá. Jdu se podívat na start. Štafety provází zmatek. Startér nechává první běžce stát na startovní lajně tak 10minut. Napadá mě, že Shenzi musí být už úplně suchá i v případě, že jí Jakub s Verčou určitě zmáchali až na kůži. Je odstartováno a Jakub na čelní pozici vede skupinu běžců do lesa, je to báječný pohled! Rychle přecházím k cíli, abych viděla, jak se běžci vyřítí do cílové rovinky a Jakub se Shenzi stále vedou! Padá mi brada. Oni jsou prostě neskuteční. Křičím na Jakuba, kde najde druhého Petra Fochlera, štafeta předána a Petr vyráží do druhého kola jako první běžec. Stejně tak v cílové rovince stále vede. Teď už je vše na Tomášu Jašovi! Čerstvý mistr světa dře jak může, protože v cílové rovince se na něj druhý a třetí běžec snaží dotáhnout! Dav křičí, fandí, tlačí Tomáše očima a Tomáš probíhá cílovou branou jako první!!! 

Jakub se tak společně s Petrem Fochlerem a Tomášem Jašou stává MISTRY SVĚTA v canicrossových štafetách mužů. 

Nejlepší zážitek z celého mistrovství. A tak máme doma zlatou medaili... Dostala jsem jí potěžkat a podržet. Vzali jsme jí ukázat rodinám, všichni byli moc zvědaví. Největší sranda byla, když kluci dostali pouze jeden diplom a nechali ho Jakubovi se slovy: "vyvěs si ho doma na nástěnku". :-D Taky že tam je vyvěšený. :-D Díky hoši, že jste toho štafetového nováčka zaučili nejlepším způsobem, jak to jen šlo. 

Já děkuji holkám Adri Švecové a Barče Zoubkové za to, že se se mnou také na start štafety postavily. Stvořily jsme český Bčkový tým a skončily jsme na 8. místě! Bohužel můj dojem ze štafety zkazil agresivní pes, který se půlku tak krátké trati snažil sežrat snad každého psa, který ho zkoušel míjet a tak jsem se ho bála předběhnout. V té situaci jsem se prostě takto rozhodla. Nikdo na tom místě nebyl, jen já, jen já a ostatní závodnice víme, co se na trati dělo, a tak jsem nakonec situaci vyhodnotila takto. Příště jí třeba vyhodnotím jinak, uvidíme. :) Každopádně je to zkušenost a snad mě holky ještě někdy na milost do štafety vezmou.