Trophée des Montagnes - mýma očima
Montána, to je sen každého, kdo miluje spojení hory, běh a canicross.
Montána, to jsou 4 horská střediska, 10 3-8km dlouhých etap v 9 dnech.
Montána, to je naběhaných více než 50km v horách s celkovým převýšením 3360m.
Montána, to jsou výhledy, jaké jinde neuvidíte, tratě, které na jiném závodě v ČR (možná s výjimkou horských výzev) neokusíte, adrenalin, který jinde nezažijete.
Montána, to je něco, co potřebujete zažít ve chvíli, kdy vás ta denodenní dřina běžeckých tréninků přestává bavit a říkáte si: "jaký to má vlastně další smysl"?
Montána...
To jste jen vy a vaši psi...
NO A BUĎ TO DÁTE NEBO VZDÁTE...
PROČ JSEM SE ROZHODLA JET?
CO ZRANĚNÍ?
Musím poděkovat tomu nahoře, který nás s pejsky hlídal, protože nás potkal akorát Riminky 2denní průjem a na jedné etapě (ze které je fotka výše), jsem si špatně šlápla na kámen a podvrtla si kotník. Naštěstí z toho nebylo nic víc, než citlivé kolaterální vazy. Omezovalo mě to akorát při krouživých pohybech v kotníku, ale ne nijak extra. Největší strach jsem měla z nehtů na prstech nohou (po Dog epicu mi slezl nehet na palci) a z puchýřů. Běhala jsem nakonec pouze v Inov-8, nevymýšlela kravinky s jinými botami a nic z toho nás nepostihlo.
CO SI MYSLÍM, ŽE JE NA MONTÁNĚ NEJDŮLEŽITĚJŠÍ?
Nejdůležitější je podle mě mít psa, který s vámi umí běhat u nohy/za patami. Viděla jsem ovšem i borce, kteří to z krpálů plných kamení a kluzkého štěrku valili se psem na napnuté šňůře. Jo holt poserové nevyhrávají a tak před těmihle borci smekám. Je pravda, že Lexuš i Rimča u nohy běhat umí a u mnoha žen s velkými psy jsme je dobíhali právě z kopce dolů, kde jsem to já mohla pustit, zatímco ony se se psy trochu přetahovaly. Ne nadarmo se říká, že závody vyhrávají seběhy. ;-)
NEJČASTĚJŠÍ DOTAZ - KOLIK MÁŠ/MUSÍŠ MÍT NA MONTÁNU NATRÉNOVÁNO?
Vám všem, co jste se mě na to ptali, mi bylo stydno říct, že v červenci (měsíc před Montánou, kdy měl trénink vrcholit), jsem se tak věnovala Rafče, že jsem večer padla víc mrtvá než ona a na běhání nebylo ani pomyšlení. Takže za červenec to bylo cca 20km. No tak i s tím můžete běžet Montánu. :-D Něco naběháno mám měsíce před, ale žádné sofistikované tréninky to tedy nebyly. S pejsky, bez pejsků, kopce, rovinky, intervaly, intervaly do kopce, zkrátka jsem běhala a běhám, co mě baví a tak to i zůstane. ;-)
CO MI MONTÁNA DALA?
Montána pro mě byla jako nová krev do canicrossových žil. Dala mi chuť zase začít běhat a to nejen do kopců, ale i po rovině. Poznala jsem na ní spoustu nových lidí. Bylo nesmírně inspirativní poslouchat jejich životní příběhy, jak tráví čas se psy a co je vedlo k účasti na Montáně. Pomohla mi pokorně si uvědomit, že přesto, že máme nějaké canicrossové úspěchy za sebou, na Montáně je vítězem každý, kdo má odvahu se na ní přihlásit a v 10 etapě proběhne cílem s vlajkou nad hlavou. A nebudu vám lhát, že jsem neměla slzičky...
NA CO NIKDY NEZAPOMENU?
Na Montánu jako takovou... Byla to moje první (doufám, že ne poslední) Montána a byla v mnohém jedinečná. Ráda budu vzpomínat na to, jak si celá česká parta pomáhala, na oba hromadné starty, na to, jak se v 8.etapě ztratila část závodníků z naší vlny a tak i díky tomu jsme doběhli na krásném druhém místě v kategorii, na zážitky z noční etapy, na neustále se "mačkání" do všech kopců, kde lezete skoro po čtyřech, na pomoc dvěma (teď už mým kamarádkám) závodnicím po doběhu, když se jim udělalo špatně, na koupání v jezírku 2000m vysoko po dokončení třetí etapy, na všechny free dog zóny, které jsem si užila jak já tak pejsci, na sousedství s Jirkou a Domčou Melechovými, se kterými jsme se nikdy nenudili, na čtvrteční večer, kdy se pilo s ostatními českými závodníky, na proběhnutí cílem s českou vlajkou nad hlavou, na slzičky, které jsem po dokončení poslední etapy měla i na smutek, který mě přepadl, když jsme jako jedni z posledních opouštěli kemp v Auris en Oisans...
